LIBRI SCIENTIAE AMABILIS  OSIVA PRO RADOST   

JOSEF VELENOVSKÝ (1858-1949)

psáno ke 150. výročí narození a 60 výročí úmrtí velkého českého botanika, filosofa a politika

* 22. 4. 1858 Čekanice u Blatné † 7. 5. 1949 Mnichovice u Prahy

Velenov_1.jpg

 

Jméno Josefa Velenovského je většině botaniků, kteří se zabývají květenou balkánského poloostrova, velmi dobře známo. Ano, jde o autora první květeny Bulharska, která je psána latinsky a vyšla v roce 1891 (Flora Bulgarica). Už méně známé je jeho dílo v dalších oborech botaniky: v morfologii rostlin, v mykologii, bryologii a paleobotanice. Přitom Velenovský napsal i některá svá další díla latinsky, a srovnávací morfologie vyšla i německy. A jeho dílo filosofické psané převážně česky je téměř neznámé i v jeho rodné zemi, o zahraničí ani nemluvě.

Protože jsme si v roce 2008 připomněli 150. výročí narození Josefa Velenovského a současně si v roce 2009 připomínáme 60. výročí od jeho úmrtí, je právě nyní užitečné ohlédnout se za životem a dílem tohoto velkého českého vědce. Vedle stručného zopakování životopisných údajů a stručného přehledu botanického díla Josefa Velenovského je hlavním účelem tohoto článku připomenout některé jeho myšlenky filosofické a politické, které jsou i dnes aktuální.

Josef Velenovský se narodil 22.4.1858 v Čekanicích u Blatné v Jižních Čechách v početné rodině. V letech 1878-1883 vystudoval na Karlově universitě v Praze botaniku a filozofii. Již brzy po začátku studia v roce 1879 získal na přímluvu profesora Antonína Friče místo asistenta pro paleobotaniku v Národním muzeu. Velenovského prvním botanickým oborem tedy byla fytopalaentologie. Velmi podrobně studoval zejména květenu české křídy a publikoval na toto téma řadu významných prací. Nejvýznamnější z nich je čtyřdílné latinsky psané dílo Flora Cretacea Bohemiae I–IV (1926–31), které dodnes patří ke klasickým monografiím o křídové květeně.

V roce 1883 se Velenovský stal asistentem u profesora Ladislava Čelakovského na botanickém ústavu university a opustil na delší čas obor paleobotanický a vrhl se na studium recentní květeny, a sice na Balkáně. Již následujícího roku uskutečnil svoji první cestu do Bulharska. Bulharsko pak navštívil ještě pětkrát: v roce 1887, 1889, 1893, 1896 a 1897. Druhou cestu vykonal se svým přítelem Karlem Vandasem a třetí cestu s Hermenegildem Škorpilem, který se později proslavil jako geolog a archeolog. Na své třetí cestě poznal v Sadovu Václava Stříbrného, který pro něho spolu se Škorpilem neúnavně sbíral rostliny. Postupně se počet sběratelů, kteří Velenovskému dodávali herbářový materiál z Bulharska, rozrostl na 16 osob. Z materiálu z prvních tří cest napsal v latinském jazyce dílo Flora Bulgarica (vyšla 1891) a po skončení cest do Bulharska publikoval v roce 1898 dílo Flora Bulgarica Supplementum I. Podrobně o významu Velenovského pro poznání květeny Bulharska referuje Petrova (1996). Za všechny údaje mluví statistika počtu druhů: Velenovský uvedl v roce 1891 v díle „Flora Bulgarica“ 2542 druhů, z toho nově popsaných 158. Po vydání Supplementa se počet druhů rozrostl na 2877. O dalších 35 let později vyšla Flora Bulharska od bulharských botaniků Stojanova a Stefanova, v níž je uvedeno 2957 druhů, tedy jen o 80 více než shromáždil Velenovský. Před Velenovským bylo z území Bulharska uváděno něco přes 500 druhů, údaje byly roztroušeny v pracech Grisebacha, Janky, Boissiera a dalších.

Z rostlin, které Velenovský pojmenoval po svých pomocnících- sběratelích, jmenujme alespoň druh Saxifraga stříbrnyi, kterou původně popsal jen jako subspecies, ale později ji moravský botanik Podpěra povýšil na druh. Některé Velenovským popsané druhy rostlin z Bulharska se později staly synonymy, jiné naopak byly až v nedávné době „rehabilitovány“ jako např. Ferulago confusa Velen. (v poslední květeně Bulharska uváděno jen v rámci Ferulago sylvatica). Za zásluhy o bulharskou vědu obdržel Velenovský od bulharské vlády medaili svatého Alexandra.

Po skončení práce ne bulharské flóře se Velenovský vrhl na bryologii. Sbíral velice pilně mechy zejména v okolí Prahy a ke konci roku 1896 dokončil rukopis díla „Mechy české“. V této knize uvádí asi 500 druhů mechů a jejich výskyt na území Čech. Po dokončení tohoto díla se Velenovský pustil do studia játrovek a v letech 1901-1903 vydal třídílné dílo Játrovky české. Toto dílo bývá hodnoceno poněkud kritičtěji, protože Velenovský odmítal cizí materiál i cizí rešerše a zakládal své dílo převážně jen na vlastních pozorováních. Odmítal také anatomickou metodu studia a kladl hlavní důraz na morfologii. Na jeho počest popsal bryolog V. Schiffner mech Tortula Velenovskýi Schiff, který Velenovský objevil roku 1890 v Prokopském údolí u Prahy. Velenovského bryologické dílo je psáno česky, a proto je ve světě málo známé, představuje však důležitý historický pramen pro studium výskytu mechů v Čechách.

Od počátku 20. století se Josef Velenovský stále více zabýval i mykologií. V průběhu let nashromáždil obrovské množství materiálu a česká botanická společnost vydala v letech 1920 – 1922 jeho rozsáhlý opus České houby. Toto dílo se zaměřovalo převážně na stopkovýtrusné houby. Velenovský se však ponořil i do studia hub vřeckatých, a roku 1934 vychází jeho latinsky psaná kniha s německou předmluvou Monographia Discomycetum Bohemiae o 436 stranách textu. Tuto monografii, jakož i všechna další díla až do své smrti si vydával již nákladem vlastním, zejména všechna svá díla beletristická a filosofická. Velenovského mykologické dílo čítá více než 2000 tiskových stran, které autor napsal za 34 let. Popsal celkem 2727 (!!!) nových druhů hub, z nichž však většina byla dnes odsunuta mezi synonyma, ale asi 190, tedy 7%, je uznáváno jako dobré druhy dodnes.

Velenovský se vedle botaniky, paleobotaniky, bryologie a mykologie zabýval velmi podrobně i morfologií rostlin. V roce 1905 vychází jeho třísvazková „Srovnávací morfologie rostlin“, která současně vychází i v němčině (Vergleichende Moprhologie der Pflanzen). Velenovský zde odmítal anatomický přístup a „řezání rostlin a pozorování pod mikroskopem“ a trval přísně na metodě srovnávací. Uplatňoval zde i svůj filosofický názor - pracoval sice jako přírodovědec, ale současně i jako idealistický myslitel se sklonem k mysticismu. O ostnech kaktusů píše např. toto: „Jak dovede latentní tvůrčí energie vykouzliti z 6 perigonních listů na květu orchideje na tisíce nejdůmyslnějších a nejkrásnějších tvarů, jakých by ani nejdůmyslnější fantasie lidská skombinovati nedovedla, tak tatáž energie životní vytvořila z pouhých ostnů na kaktusech tolik bizarních forem, že obdivovati se jim musíme jako nepochopitelnému dílu přírodnímu“. Ačkoli některé Velenovského názory na vývoj tvarů rostlinných orgánů byly později překonány a nahrazeny jinými, je dodnes jeho rozsáhlé morfologické dílo ceněno pro shrnutí a porovnání obrovského množství morfologických pozorování.

Je až neuvěřitelné, že při tak obrovském botanickém díle, které sahá od mykologie přes paleobotaniku až po výzkum květeny Balkánu, stihl Josef Velenovský napsat ještě několik knih mimo botaniku. Jednak jsou to filosofická díla Přírodní filosofie I a II. (1922) a filosofické shrnutí Poslední moudrost čili nauka o kosmickém duchovnu (1935), dílo Literární studie (1928) a kniha povídek Obrázky (1930). Poslední moudrost čili nauka o kosmickém duchovnu (1935), která shrnuje autorovy filosofické a společensko-politické názory, vyšla i v němčině (Die letzte Weisheit oder die Lehre vom geistigen Kosmos, Praha 1937).

Jeho postoje a názory jsou často originální až fascinující a řada  z nich je vysloveně vizionářská a tedy i dnes aktuální. Podrobný popis jeho filosofických názorů a názorů na společnost ovšem daleko přesahuje koncepci tohoto vzpomínkového článku. Přesto je třeba alespoň některé z nich stručně vyzdvihnout a doprovodit příslušnými citáty, protože výše zmiňovaná nebotanická díla jsou až na jednu výjimku psána česky a přístupna tedy jen čtenářům s dobrou znalostí českého jazyka. Na tomto místě budiž také připomenuto, že Velenovský byl mistrem českého jazyka a jeho literární a filosofické texty jsou psány tou nejkrásnější možnou vznešenou archaickou češtinou devatenáctého století.

Velenovský tvrdil, že základními filozofickými kategoriemi jsou hmota, duch, éter. Hmota je všude v prostoru spojena éterem s duchem. Duch je pojítkem všeho, a proto duchovní svět je tím pravým světem. Pro ducha někdy používá název „kosmické duchovno“. Velenovský sice souhlasil s Darwinovou teorií přírodního výběru, ale tvrdil, že Darwinovým učením nelze vysvětlit všechno, zejména ne obrovskou rozmanitost rostlinného a živočišného světa a složité vztahy mezi živočichy a rostlinami. Touto obrovskou rozmanitostí byl Velenovský zcela fascinován a tvrdil proto, že nemohla vzniknout pouhým přirozeným výběrem, ale duchovní tvůrčí energií, jak je zmíněno výše v odstavci o morfologii rostlin. Pro evoluci světa rostlin a živočichů formuloval 23 řídicích principů, které popisuje zejména v knize Poslední moudrost.

Velenovský věřil v převtělování a v komunikaci s duchy zemřelých lidí. Pečlivě sledoval např. německý časopis Zentralblatt für Okkultismus a vícekrát z něj ve svých filosofických spisech citoval.

Nesmírně zajímavé a z dnešního zpětného pohledu vizionářské jsou Velenovského názory na společnost. Například zajímavý je jeho názor, že by měla být zakázána velkovýroba ve všech případech, kdy lze věc vyrábět řemeslnicky. Tím by se uživilo mnohem více lidí a překonal by se sociální antagonismus mezi bohatými velkovýrobci a vykořisťovaným dělnictvem a odstranilo by se podhoubí bolševismu, který Velenovský upřímně nenáviděl. Zamyslíme-li se nad touto myšlenkou, zjistíme skutečně, že omezování velkovýroby a velkoobchodu co do rozsahu se v tzv. západní civilizaci považuje za tabu, ačkoli existují tisíce omezení jiných, jako je např. předepsaná rychlost automobilů na silnicích. Velenovský si již ve své době všímá stěhování lidí z venkova do měst, považuje to za nežádoucí jev a tvrdí, že „země lidi uživí, a nikoli stroje, velkovýroba a velkoobchod“. To zní téměř jako prohlášení z  manifestu nějaké současné radikální zelené strany. Na druhé straně by ale Velenovský dnešním zeleným neposloužil svými názory na emancipaci žen. Emancipaci žen pokládal za jednu z nejhorších metel společnosti a tepal ji zejména v druhém dílu své Přírodní filosofie.

Je pikantní, že kniha Přírodní filosofie, Díl II (1922) byla soudy v bývalém komunistickém Československu 36 po smrti Velenovského prohlášena za předmět, kterým byl spáchán trestný čin (corpus delicti). Autor tohoto článku byl v roce 1985 odsouzen k trestu odnětí svobody za podvracení republiky a k zabavení knihy Josefa Velenovského přírodní filosofie díl II. Tam totiž Velenovský píše o tom, že všichni komunisté by měli být vyvezeni na pustý ostrov, kde by jim mělo být umožněno žít podle jejich zákonů. Jednou za deset let by k ostrovu měly přijíždět lodě na inspekci a odvážet vyléčené komunisty zpět do civilizace.

Velenovský upřímně nenáviděl ruské bolševiky a zejména ostře proti nim psal v díle Literární studie (1932). Zastával názor, že celá ruská revoluce je dílem Židů. V poslední moudrosti na str. 263 např. píše „Nechť jest národ demokratickým na základě křesťanské lásky k bližnímu a nikoliv na základě žida Marxe a syfilitického asiata Lenina“. Velenovský nikdy nepoužil samostatně jméno „Marx“ nebo Karl Marx“, ale důsledně psal „žid Marx“. Velenovského antiseminismus je velice hluboký a upřímný. I dnes by se mohl ten, kdo by jeho antisemitské výroky citoval, dostat do křížku se zákonem, jako tomu bylo ve shora uvedeném případě o podvracení republiky v komunistickém Československu. Ostatně nejen po smrti autorově, ale již v době vydání Přírodní filosofie působily názory autora kontroverzně. Ve své předmluvě k přírodní filosofii píše toto:„“Když vyšel druhý díl Přírodní filosofie, konány porady, co činiti, aby národ jedu toho neokusil. I zakázáno tajně všem časopisům v celé republice, aby se ani slovem o díle tomto nezmiňovaly. (…) Mne pak, starce a učitele tisíců žáků, po zemi rozptýlených, hlídali po 3 roky jako vlastizrádce.

Velenovského antisemitismus si přesto zasluhuje rozsáhlejší zmínku. Velenovský byl přesvědčen, že Židé jsou mj. nepřáteli věd a umění a honí se pouze za penězi a mocí a touží ovládnouti celý svět. Krásně o tom vypravuje v povídce „Žid“ v knize Obrázky, která je beletrizovaným souhrnem jeho názorů na přírodu a společnost. Zmíněná povídka je dialogem mezi židovským obchodníkem a mladým docentem botaniky. Žid vysvětluje botanikovi, že poznávání přírody je věc, na které se nedají vydělat peníze a že botanik je tedy blázen a věnuje se nesmyslné činnosti. Velenovský byl přesvědčen o tom, že Židé jsou národ morálně perverzní a v jedné ze svých knih pro Židy navrhoval podobné řešení jako pro komunisty – totiž odvézt všechny Židy na nějaký ostrov a izolovat je tak od ostatních národů. To pravděpodobně nebyla originální Velenovského myšlenka, protože němečtí nacisté měli před vypuknutím války pro židy připraven tzv. madagaskarský plán. Velenovský zde čerpal z díla nizozemského autora Egona van Winghene „„Arische Rasse, christliche Kultur und das Judenproblem“. Např. v knize Poslední moudrost na str. 254 píše Velenovský toto: „Krásně napsal ve svém výborníé spise Egon van Winghene: Co stvořilo árijskou kulturu, z níž sáli všichni národové evropští? Keltická láska ke hroudě, řecký krasocit, římské právo, galská poctivost, germánská mravnost a slovanská něžnost. A my bychom k tomu dodali: a mnoho-li k tomu přispěli židé? Ano, ti přišli naposled a počali všechno bořiti a měniti v divokou poušť

Velenovský byl ovšem ochoten připustit existenci výjimek, ale nepřikládal jim význam. V přírodní filosofii (díl II, str. 262) píše toto: „Jako spravedliví soudci musíme ovšem připustiti, že také mezi židy jsou šlechetní lidé, kteří pro lidstvo dobro konají. Ale také jest pravda, že takových židů je pranepatrný počet a že tudíž na váhu nepadají“.

Velenovský byl velmi přesvědčen o významu vlastenectví a odmítal mísení národů. Internacionalismus zvlášť ostře odsoudil v Literárních studiích (1932), kde nevědomky předpověděl vznik Evropské unie, když píše: „Nač tedy hranice států evropských, stvořte Panevropu a na trůn její posaďte internacionálního žida. Tak splněny budou sny realistických šílenců a židovských zednářů“. Na jiném místě v Poslední moudrosti (str. 244) píše: „Ano, my chceme býti také internacionálními, ale v obraně proti jedu židovskému“. Velenovský byl členem Slovanské strany protižidovské, ale informace o této politické straně jsou běžně nedostupné, pravděpodobně v souvislosti s tabuizováním antiseminismu jako takového. Mnohokrát se ve svých knihách vyjádřil proti zednářům a zednářství líčí jako sociálně patologický jev. V poslední moudrosti na str. 259 píše: „Skoro se zdá, že dnes nikdo nemůže dělati kariéru státnickou, vědeckou, uměleckou, peněžní a nebyl zednářem“.

Josef Velenovský byl rozhodným odpůrcem rovného hlasovacího práva a požadoval, aby hlasovací právo záviselo mj. na vzdělání. Člověk bez vzdělání nebo jen se základní školou měl mít podle něj jeden hlas, universitní profesor měl mít pět hlasů. Současně ale byl zastáncem referenda čili plebiscitu, které by omezovalo všemoc vlády a parlamentu. Již v době před první světovou válkou správně nahlédl moc médií, v tehdejší době zejména novin, kritizoval nadměrnou byrokracii a spoustu zbytečných zákonů, kritizoval hromadění majetku, velkovýrobu, velkoobchod apod. Za vzor dával zemědělské obyvatelstvo venkova a poukazoval na tělesnou a duševní degeneraci měšťáků.

V Poslední moudrosti píše na str. „V zemích, kde Židé již zmocnili se všeho, volbami a diplomatickou cestou v míru nedosáhne se ničeho“. A v samém závěru knihy čteme „Žid dovede prospěšně obchodovat v hadrech a kostech, ale i se světovou válkou a bláznivým komunismem. Dokud lidstvo nepochopí, že velkoprůmysl a velkoobchod jsou sociální neřestí a nezavede drobná řemesla, drobný obchod a rolnictví a nebude potlačovati přepych a nezreguluje nepřirozené množení obyvatelstva, dotud vládnouti budou židé. Židovská světovláda je symptomem těžkého ochuravění lidstva“. Na základě kritiky výše uvedených jevů dospěl k závěru, že bílé plemeno je odsouzeno k zániku a degeneraci, a jedinou naději a budoucnost světové civilizace proto viděl na Dálném východě u Číňanů a Japonců. Na str. 258 v Poslední moudrosti píše: „židovský mor pohubí bílé plemeno, ale s ním zahynou i Židé, neboť žlutí je mezi sebou nestrpí.

Je fascinující, jak Velenovský dokázal spojovat resp. mísit své filosofické a politické názory s botanikou. Pro studenty pražské university např. napsal několikasvazková skripta „Systematická botanika“. A tam v popisu rostliny Erythroxylon coca, ze které se získává kokain, zakončuje suchý vědecký popis touto větou: „I krvaví bolševici v črezvyčajkách zpíjeli se při popravách kokainem“.

V praktickém životě byl Josef Velenovský mnoha svými současníky považován na obtížně snesitelného podivína. To zčásti mohlo mít původ v tom, že se cítil být „přírodním člověkem“ a technické vynálezy zpravidla považoval za věc škodlivou. Nikdy např. neakceptoval vynález telefonu a odmítal brát do ruky telefonní sluchátko, a pokud mu někdo telefonoval, vždy trval na osobní schůzce a odmítal s kýmkoli po telefonu mluvit. O technologickém pokroku píše v Poslední moudrosti na str. 251 toto: „Technické vynálezy a z nich plynoucí pohodlí a požitky oslnily lidstvo tak, že ustálil se názor, že člověk je pánem přírody a kosmu a že celý vesmír státi bude jednou k jeho službám. Ti zaslepenci nepoznávají, že lidé v souhře kosmické jsou úplně pasivní veličinou jako ostatní tvorstvo. Žádnými prostředky nemožno člověku změniti polohu osy zemské, vzdálenost od Slunce, pohyby Země nebo měsíce. Hranice oceánů nikdy nezmění a pouště Sahary a Gobi nikdy nezavodní a kraje polární neohřeje. Ale ani živlům na své planetě nedovede člověk poroučeti. Vůči větrům, cyklonům, povodním, zemětřesení, vulkánům, proti mrazu, suchu, ano i proti myším, mouchám, kobylkám jest malomocným. Z toho všeho vidíme, že vtělenci, sebedokonalejší, vládu v přírodě nemají. Kosmické děje řídí vyšší bytosti, jejichž poměr k věčným zákonům jest nám nepochopitelný.“

Nedůvěřoval většině kolegů a své spisy zakládal téměř výhradně na vlastních pozorováních. V botanice nedůvěřoval determinaci rostlin jinými botaniky a zejména nesnášel maďarské botaniky Janku a Degena. Na to se v herbáři UK zachovala vzpomínka na jedné schedě, kde se píše „tohle pitomec Degen považuje za rozdílný druh“. Z botaniků činných na Balkáně měl bližší kontakty pouze s Pančičem a Bornmüllerem. Díky této „nespolupráci“ s druhými botaniky také po něm téměř nebyly pojmenovány žádné druhy vyšších rostlin, zatímco Janka a Degen mají každý svůj endemický balkánský rod (Jankea a Degenia).

pitomecDegen.jpg

Jakkoli byl již svými současníky – zejména díky svým politickým názorům - vnímám jako „kontroverzní osobnost“ a je bohužel takto vnímán i dnes, nelze zapřít, že jeho dílo je obrovské svým rozsahem a originální svými myšlenkami. Pro Čechy je Velenovského dílo krásným pomníkem, který vystavěl českému jazyku. Úplný soupis jeho botanického díla uvádí Kotlaba a Skalický (1958). Příspěvek Josefa Velenovského k poznání květeny balkánského poloostrova, k poznání květeny v době křídové i k poznání mechů i hub je veliký a nesporný. Velenovský konečně může sloužit i dnes jako vzor: byl to totiž člověk, který neutíkal před společenskými problémy do vědecké pracovny, ale měl odvahu se k nim ve svých knihách vyjadřovat a působil i v politické straně. To je obrovský rozdíl vůči dnešním českým botanikům, kteří se politiky a politické angažovanosti úzkostlivě štítí. Před 30 lety utekli před režimem vládnoucí komunistické strany k rostlinám do herbářů a na přírodní lokality, avšak do dnešního dne se odtamtud jaksi nevrátili.
Pavel Křivka, březen 2009